Peru Peru Zeme Inku - * ekoturistika, adrenalin, privatni tour...

Inca Reisen - privatni tour po celem Peru Peru Pe

II dil - cestopisu Los Duros 2011

25.2. 2011 – Arequipa


Ráno v 6.00 jsme opět   „u Yardy“.  Okamžitě po příjezdu usedáme do křesílek pod Yardovým  přístřeškem, což je vlastně takový obývák, a slavíme  návrat z hor. Taková ranní siesta. Čaj z koky, slivovice, polévka, červené víno a rum. Standa pořád brblá, abychom už šli do města, dokud svítí slunce, že chce vidět sopku Misti, která je doposud pro nás neviditelná, schovaná za mraky. Nikdo mu moc pozornosti nevěnuje. Mezitím se dostaví na návštěvu indiáni z hor. Jsou to příbuzní Roxany,  která u Gruzů  „slouží“ . Jejich klasické „kroje“  a vůbec jejich vzhled působí ve městě dost exoticky, a tak se s nimi fotíme. Do města vyrážíme až kolem poledne. Když dorazíme Yardovým autem na vyhlídku mirador Yanahuara, slunce zachází za mraky, aby opět zastínilo výhled na sopku. Standa zuří, Jirka kulhá, Bert hledá domek s pivem, Martin řeší s Yardou, kam má jít na záchod, Honza nebezpečně kašle,  mě začíná škrábat také v krku.  Jen Standa skáče jako lama a nadává, že tu vytouženou sopku snad neuvidí. Nakonec jdeme do malé manufaktury, kde se vyrábí vlna alpaka 111, což je absolutně nejjemnější vlna z lam Alpak. Kupujeme každý nějaký dárek.  Posléze jedem na místní trhy. Úchvatná podívaná, hlavně na množství ovoce, zeleniny, ale i masa, ryb a „mořských potvor“, koření a všeho možného. Standa se na Yardovo doporučení staví u místní čarodějnice. Má problémy se špatným prokrvováním končetin, takže má pořád studené ruce. Žena mu kromě klasických bylin jako heřmánku prodává i zvláštní bylinu Muňa Muňa. Přes hranice se prý na rozdíl od koky vozit může,  a tak Standa kupuje asi kilo této neznámé indiánské byliny.


Vracíme se „domů“ a večer Yarda dělá „argentinské bifteky“, Standa má flák speciál, 600 g.   K masu popíjíme dobrá  argentinská, chilská a peruánská vína. Naše střevní potíže se opět ozývají. Jirka už je značně  oblblý neustálou kombinací konzumace vína, piva, Coca Coly, brufenů  a specielních prášků na žaludeční potíže,  že  možná pod vlivem těchto medikamentů  vymýšlí  jakousi hru na představování, kterou sám nekonformně  moderuje. Každý, ač se většinou známe víc jak 8 let, se  musíme představit, tedy říct, jak se jmenujeme, co děláme, věk, stav a tak podobně.  Honza nám pořád skáče do řeči a Jirka ho na oplátku peskuje, že má poslouchat a mlčet. Asi  ve 23. 00 jdeme spát.


 


26.2. 2011 – Arequipa


Ráno jedou kluci na Down Hill. Čeká je sjezd na kolech.    a Bert se neúčastníme. Bert má v p…. kyčel a já musím nasadit antibiotikum Sumamed protože mě nebezpečně bolí v krku. Antibiotika nasadí i Honza, ale je větší hrdina a na výlet vyráží s ostatníma. Je zima a začíná pršet.


Standa si napsal do svého deníku tyto poznámky:


„Ráno jsme brzy vstali v 6.15 hodin  a jeli  na horský trek. Vyjeli jsme autem do výšky  5 000 m n.m.  a pomalu stoupali  do výšky 5 550 m. Sněžilo a bylo kolem nuly.  Zastavili jsme se, ale já jsem vystoupal o cca 50 m výše,  neboť jsem se nechtěl vzdát. Ale Yarda řekl, že se horší počasí a že to ohrožuje naše životy. Tak jsem se rozhodl vrátit. Nafotili jsme krásné snímky, když se na chvíli roztrhla oblačnost. Po návratu do 5 000 m. jsme vyrazili na sjezd do 3 000m. Třetinu jízdy jsme byli v mlze a byla zima. Při sjezdu jsem prožil zajímavé situace, kolo bylo spíše do města než do hor.“


Zatímco si to kluci  užívají na hoře Coronado, my s Bertem jdeme na náměstí,  obcházíme pár místních restaurací a hospod. Filozofujeme a probíráme náš výlet. Zažívám vlastně první, klidný a pohodový den.


Asi v 5 hodin odpoledne se vracíme a kluci přijíždí ze sjezdu unaveni a zmrzlí. Sice mě mrzí, že jsem na tuhle akci nejel, ale asi bych to odskákal a dostat angínu v Jižní Americe se mi zrovna nechtělo. Přece jen nás čeká ještě týden pobytu.


Večer jíme skvělé Aroz  Topado a chválíme už poněkolikáté Yardovu manželku. Po pravdě řečeno ji moc nevidíme, je pořád v kuchyni. Pravda ale je, že Yarda má kromě Yardy čtyřletého ještě jednoho malého synka, starého asi měsíc, takže Jolana má asi práce až nad hlavu, zvláště když jsme právě u Grussů a Jolana pro nás musí vařit .


 Večer si já a Standa objednáváme  na pokoj masérku. Ve vší počestnosti! Záda a šíje za 25 solů.


Asi v devět večer vyrážíme s Yardou, Standou  a Martinem na místní diskotéku. Prostředí nám zpočátku přijde nudný, ale pak se zábava trochu rozjede a my se docela bavíme.  Rytmická peruánská muzika i světové hity. „Peruánské míšenky jsou opravdu hezké,“  napsal Standa do deníčku. Netancujeme,  jenom výrazně pozorujeme místní mládež s lahví  piva v ruce . Prostě  gringos. Vracíme se až nad ránem. 


 


27.2. 2011 – Arequipa


Vstáváme  v 11.00 hodin. Posnídáme česnečku a  koupeme se v bazénu. Je krásný slunečnýden. Jedeme na vyhlídku Mirador Sachaca. Odtud je krásný výhled na celou Arequipu. Standa konečně spatří sopku Misty ( 6 500 m) a horu Coronado, odkud kluci podnikali sjezd na kolech. Pak Martin a Standa projeví touhu zajezdit si na koních a Yarda se jim snaží vyhovět. Jedeme autem všichni na místo, které se jmenuje Sabandia. Po příjezdu a krátkém zhodnocení situace si to ale kluci rozmyslí a oznámí nám, že na koních nepojedou. Máme z toho prču a jdeme si dát jedno pivo na terasu  restaurace připomínající starý mlýn.


Po chvíli přichází jakýsi postarší cowboy s koltem u pasu (jak jsem později zjistil, ostře nabytým) a kytarou na krku.  Začíná nám hrát peruánsko - mexické písně, objednáváme rum, který za krátkou dobu přistane na našem stole, ačkoliv zpočátku je nám oznámeno, že rum není. Starý, ale na místní poměry nevídaně rychlý děda-číšník, láhev někde záhadně sehnal, a dál nás obskakuje jak v mexickém filmu. Přichází majitel restaurace, budoucí to senátor Carlos de Rivera a objednává nám další lahev rumu.  Od vedlejšího stolu nás s úsměvem pozorují dva „uprchlí němečtí váleční zločinci“. Bert umí velice dobře německy, a tak odposlechne pár vět a na zkoušku zapěje kousek v Evropě zakázané německé hymny. Pánové se „chytají“ a  objednávají nám další rundu. 


Situace se zvrhává a stává se nepřehlednou. Bert tancuje nejprve s nějakým místním bezdomovcem a vzápětí drží v náruči  malou dceru milenky Carlose de Rivery  a tancuje v rytmu samby jak postřelený býk.  Jirka zapomene na bolest kolena a za podpory nás všech (vytleskávání a hulákání „čapni jí, ukaž jí to“ atp.) tancuje s milenkou majitele restaurace, zatímco ten tančí pravděpodobně se svou manželkou. Já lehce poskakuju do rytmu, Honza obsluhuje kameru. Martin se směje jak malý klučina.  Standa vzápětí předvádí ruského kozáčka. To německé hochy trochu zneklidní, ale nakonec si uvědomí, že jsou v Peru, nebezpečí nehrozí, a tak zase objednávají další rundu. Ostatní nadšením tleskají.


V nejlepším je dobré přestat. Ani nevím, jak se Yardovi podařilo nás přesvědčit, že už je čas jet zpátky. Už je tma když nasedáme do auta. Yarda řídí, naštěstí nepil.


Za chvíli jsme u Grussů na dvoře. Tam nás už čekají pečená morčata, místní to specialita. Někdo tvrdí, že morče chutná jako kuře, ale maso je mnohem tmavší, jakoby mazlavější a přijde mi mírně nasládlé. Sice jsme jídlo jakž takž každý snědl, ale myslím, že jednou to stačilo.  Loučíme se  dobrým červeným vínem a vedeme chytré řeči.  Ve 23.00 jdeme  opravdu unaveni spát .


 


28.2. 2011 – Odlet do Limy a odjezd do Pracasu


Odjíždíme kolem šesté ráno na letiště. Tam zjišťujeme, že Bert nechal pas na pokoji u Yardy. Všichni se vyjímečně shodnou na tom , že za to můžu já. Rychlá motospojka vyráží zpátky a my se modlíme, aby se pas přivezl včas, jinak by Bert musel na letišti počkat a letět nějakým dalším letadlem. Naštěstí pas dorazil  a my můžeme odletět všichni. Nejprve do Limy a odtud odjíždíme taxíky na autobusové nádraží a lůžkovým busem směr jih – Cruz del Sur, Paracas.  Cesta do národní rezervace Paracas , založené  v roce 1975, trvá asi 4 hodiny. Slovo Paracas znamená v kečuánštině  „pršící písek“. Místo je totiž často bičováno silnými vichřicemi a písečnými bouřemi. Zdejší moře patří k biologicky nejbohatším vodám na světě. Těšíme se také na návštěvu ostrovů Ballestas, které jsou od Paracasu vzdáleny asi 25 km od břehu Pacifiku, a také na největší písečné duny na světě. V těch se zase našly stopy po pravěkém člověku. Předkové předincké kultury Paracas se do této oblasti přistěhovali už před 9 000 léty, přičemž největší rozmach této kultury nastal mezi roky 2000 - 500 př. n.l.


 My míříme do Paracské zátoky,  na pláž Lagunillas.  Kdysi zde sídlilo tisíce plameňáků, již  údajně inspirovali  španělského generála José de San Martin při jeho příjezdu do Paracasu v roce 1820 k návrhu barev budoucí státní vlajky Peru.


Ubytováváme se. Chceme se vykoupat, ale i když je tady Pacifik na zdejší poměry hodně teplý, fouká poměrně silný vítr, a tak raději jdeme na večeři. Spát jdeme kolem půlnoci a těšíme se na druhý den na město Ica.


 


1.3.  2011 – Ica a duny.


Za podpory pronajaté H1 jedeme do města Ica. Nachází se tady, jak už bylo řečeno,  největší duny na světě a my máme v úmyslu je projet v terénních autech, případně je sjet na lyžích nebo „snowboardech“ .


Ica je starobylé, ale rušné město.  Má asi 170 000 obyvatel a je proslulé po celém Peru svým jemným vínem a pálenkou pisco, kterou jsme měli již tu čest ochutnávat.  Zdejší vinice byly založeny jako jedny z prvních v Jižní Americe, hned po založení města roku 1563.


 Nejprve jedeme do oázy Huacachina, kde si objednáváme vyjížďku na duny. Se speciálně upraveným  autem řádíme v dunách. Řídí snědý opálený chlapík. Jaké je naše překvapení, když nám oznamuje, že už mu bylo 80  let. Slunce žhne a my velkou rychlostí  skáčeme přes duny, za chvíli nevíme, kde jsme. U jedné asi 200 m vysoké duny se zastavuje. Bohužel k dispozici jsou pouze prkna, nikoliv lyže.  Kromě Standy si  prkno na nohy nikdo nepřipíná.  Martin v poloze ležmo za chvíli sviští z kopce dolů. Trochu váhám,  jestli taky nezalehnout, ale protože už nikdo jiný jet nechce, vzdávám to definitivně. Standa za obrovského zájmu nás všech nastupuje na svou jízdu a za chvíli se už válí v kotrmelcích po duně dolů.  Nevidím v tom sice nic úžasného, nicméně Standa si libuje, jak to bylo perfektní.  Bylo to pěkné dobrodružství a bylo tam spousta rozhledů,“  říká Standa


„Na nejvyšší duně jsem nazul prkno a zkoušel poprvé lyžovat na duně a ještě s prknem.To bylo pádů. Zbytek duny jsem sjel v leže na břiše jako Martin. Byla to pěkná rychlost.“


Špinaví a mající písek úplně všude nasedají kluci zase do auta  a svištíme zpátky do oázy. Po provedení potřebné hygieny a občerstvení se vydáváme nejprve na malý nákup do města a pak už míříme do vinice TACAMA. Vstup do vinice se podobá vjezdu do vojenského areálu NATO, dvojitá  brána a chlápek se samopalem. Osobní věci musíme nechat v autě a pak už se jen kocháme výhledem na krásné vinice. Místní inženýr nás provede po celém areálu. Sklípky tu žádné nemají. Víno se vyrábí ve velkých nadzemních halách, trochu připomínajících „kravíny“, jak poznamenává Standa. Po krátké ochutnávce  si kupujeme další lahve většinou červeného vína a mezi vinicemi popíjíme a fotíme se.  Vinice stojí uprostřed  pouště,  je zavlažovaná a okolí obklopují  vysoké hory .  „Byla to pěkná romantika a tečka za prožitím aktivního dne.“ shodují se všichni. Nějakou tu lahev bereme také s sebou a asi za dvě hodiny už míříme opět k oceánu.


Jdeme se vykoupat, konečně do teplé vody! Večer jdeme  na večeři.


Každý, kdo nemá střevní potíže, což je pouze Standa,  si dává specialitu - Ceviche. Jsou to syrové kousky ryb s cibulí a octem.   Vzápětí dostává silný průjem, zimnici a odchází na pokoj . My ostatní sedíme v restauraci u oceánu. Bert  neustále telefonuje domů a řeší akci Babybox.  Zapomněl si navíc vyzvednout  peníze a tak si od nás musí půjčit.  Mumlá něco ve smyslu:


„Já sem sem neměl jezdit, to je život neplnohodnotnej,“ a podobně. Najednou vyskočí a zmizí. Asi po 5 minutách se vrací s kyticí někde poblíž natrhaných  květin. Přistupuje k naší ne moc hezké servírce a v pokleku jí k překvapení všech hostů předává květinu. Holka se strašně stydí a po chvíli se štěstím rozbrečí. Ostatní hosté tleskají, dívka běží do kuchyně, kde okénkem vidíme jak ji všichni blahopřejí a mají rovněž slzy v očích. Shodujeme se, že tuhle scénu už jsme v nějaké telenovele viděli. Rozebíráme, co si asi teď ta dívka myslí, Berta už to ale očividně nezajímá a věnuje se ochutnávce další rundy rumu.  


Kolem 22.00  jdeme spát. Střevní potíže se obnovily také kulhajícímu Jirkovi. Honza pořád kašle.


 


 


2.3. 2011 – Ostrovy Ballestas


Ostrovy Ballestas obývají obrovské kolonie mořských ptáků – kormoráni, pelikáni, terejové, lvouni hřivnatí a tučňáci, a kolem plavou delfíni a obrovské množství jiných ryb. Zatím ale čekáme, až se zvedne mlha, a popíjíme rum. Po několika rundách Yarda zavelí. Jdeme! Nasedáme do rychlých člunů a vyrážíme asi na hodinovou plavbu. Vítr nám chladí trochu rozpálené  hlavy  nejen od slunce.  Ostrovy připomínají scény z Hitchcockova filmu. Velké množství řvoucích ptáků, mručení  lvounů a neuvěřitelný zápach. Čluny pomalu projíždějí mezi ostrovy, které jsou tvořeny až 20metrovou vrstvou  ptačího trusu. Je to tu tajemné  a dechberoucí. Takové množství zvířat na jednom místě jsme ještě nikde neviděli. Studený Humboldtův proud přináší na peruánské pobřeží velké množství fytoplanktonu, který tvoří počátek tohoto neuvěřitelného potravního řetězce. Zdržíme se asi hodinu, kdy neustále fotíme a filmujeme,  a jedeme zase rychle zpátky.


Ten den nás čeká už jen odpočinek a relaxace, nezbytné natočení našich pocitů z expedice na kameru. Jdeme na pozdní oběd a balíme. 


Jedem opět do Limy a ubytujeme se  naposled v „našem“  hostelu, kde jsme  začínali naši expedici.


Večer kolem desáté večer se vracíme zpátky do středu města  do ověřené hospody Rustica, kde se točí tupláky piva.


Při zpáteční cestě rušnou uličkou plnou barů a nočních podniků Honza nečekaně vykřikne: „Ty vole , vona mě chytla za gule!“ O kousek dál se smějí dvě peruánské „herečky“, věk kolem padesáti a vykřikují něco o gringos a ukazují neslušná gesta. Honza ještě chvíli běduje a my ho utěšujeme, že po návratu domů  bude určitě v pořádku.


Usínáme kolem půlnoci, Standa sice nemůže spát, neb tvrdí, že my ostatní chrápeme.  I my ale usínáme těžce.  Na recepci křičí majitelka hostelu,  která má rozlučkový večírek. Koupila nový hostel, zde končí a my jsme úúúúplně poslední hosté.


 


3.3. 2011 – Letiště 1


Ráno snídáme a loučíme se s celou rodinou. Yarda  jede s námi na letiště. Nejprve řešíme problém se ztracenou Bertovu vstupní kartou  (malý lístek, který se musí odevzdat při odjezdu ze země) a pak stojíme asi 4 hodiny ve frontě na odbavení. Postupně začínáme tušit, že něco není v pořádku. Dovídáme se, že ten den letadlo nepoletí. Proč, nikdo neví. Let je zrušen. Yarda nám vyřizuje ještě nezbytné formality s ubytováním v  náhradním hotelu a chvátá, aby stihl svůj přebukovaný  let domů  do Arequipy.


Zůstáváme sami. Jedeme zase do Limy, pokolikáté už. Ubytováni jsme v poměrně špičkovém hotelu, naše letecká společnost IBERIA vybrala dobře, nový hotel Nuevo Mundo.


Pikolíci nám vezmou zavazadla, jdeme se ubytovat a za chvíli jsme již v hotelové restauraci. Večer pak znovu vyrážíme do města.  Martin se Standou do oblíbené restaurace Rustica a přilehlých barů, kde se hrají   latinskoamerické rytmy a tančí „místní girls“. 


„Čuměli jsme s pivem v ruce na kouzelné pohyby místních indiánek a míšenek. Jejich podání samby  je opravdu o kousíček dokonalejší než můj kozáček,“ napsal si Standa do deníku.  My jdeme na víno do vedlejší  vinárny a řešíme především pracovní záležitosti. Spát jdeme kolem půlnoci.


   


4.3. 2011 – Letiště 2


Ráno v 7.00 odjíždíme přistaveným autobusem na letiště, pořád ještě ale nevíme, zda letadlo poletí. Po 3 hodinách čekání na odbavení a  malé hádce se skupinou anglánů jsme konečně odbaveni. Yardu už tu nemáme a tak se musíme spolehnout na naši znalost španělštiny a angličtiny. Jsme posláni k letadlu. Na náš dotaz, kdy to letí, je nám řečeno, že hned. Jdeme do celního prostoru a pohledem na tabuli zjišťujeme, že letadlo letí asi až za 3 hodiny. Standa šopuje a my ostatní popíjíme pivo. Na ploše letiště vidíme 2 letadla Iberia. Přemítám, zda poletí najednou nebo postupně, a začínám mít divné tušení ve chvíli, kdy jedno z letadel začíná rolovat na plochu. Honza nás ubezpečuje, že tohle naše letadlo není, neb byl už třikrát zkontrolovat ceduli a letíme až za dvě hodiny.


Ale letadlo to naše bylo! Ještě sice dostáváme šanci, když se vklíníme mezi pasažéry dalšího letu.  Jsme již  v tzv. tubusu a myslíme, že vše je OK. Najednou se ale  začínají postupně vyvolávat naše jména a jsme vykázáni zpět. Do haly. Část z nás se pomalu  smiřuje s tím, že opravdu neodletíme.  Letušky však horečně žhaví počítač a postupně zase vyvolávají naše jména. Je to jak ruská ruleta, pouze s tím rozdílem, že vyvolané jméno znamená záchranu = nástup do letadla. Nakonec zbudeme jen dva . Já a Honza. Slyším svoje jméno, jdu si pro palubní vstupenku a vidím, že hledání v počítači pokračuje. Jsem si jist, že poletí i  Honza. S Jirkou, který je připraven vystoupit v případě, že by Honza zbyl na letišti sám , ještě chvíli čekáme, ale to už se k nám blíží i rozesmátý Honza. Později zjišťujeme, že v celém velkém letadle pro asi 400 lidí zbylo nakonec jen jedno místo. Jsme v letadle, letíme domů a všichni. Expedice Los Duros končí.


 


5.3. 2011 – Madrid


Ráno jsme v ospalém Madridu. Expedice skončila, ale my  ještě máme před  sebou celý den.  Díky odloženému letu jsme sehnali letenky až na večerní spoj Madrid – Mnichov. Bert nás provází po madridských zajímavostech,  ukazuje nám Lomonosovu univerzitu, Královský palác, náměstí, ale  nakonec stejně hledáme jen restauraci, kde bychom unaveni a trochu psychicky deprimováni složili svá těla.


„Proč pořád chodit po městě a čumět na ty baráky, dyť to je jen hromada cihel na sobě,“  pravil jindy kulturymilovný Standa.


Přikyvuje mu i Jirka, který už kulhá, jak když má dřevěnou nohu. Stavíme se tedy ve dvou restauracích na pivo. V té druhé sedíme venku na „terase“ tedy na chodníku před hospodou,  a je nám zima. Jirka se halí do deky uzmutou v letadle a lehce dříme. Když později Jirkovu fotku z tohoto místa spatří jeho žena Martina, prohlásí, že tohodle bezdomovce doma nechce…


Jedeme  na letiště s tím, že do Madridu se ještě někdy musíme vrátit a vychutnat si ty krásy „cihel na sobě“. V deset večer odlétáme do Mnichova.


 


 


6.3. 2011 – doma


V brzkých ranních hodinách nás čeká v Mnichově spolehlivý Jirkovo kolega Bohouš s autem a bednou „plzně“. Myslím, že jsme skutečně všichni rádi, že jsme „doma“, i když máme před  sebou ještě cestu do Plzně. Postupně v autě usínáme.


V Plzni jsme kolem 5. hodiny ráno. Loučíme se a t

17.06.2011 02:39:52 | Autor: llf



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se