Peru Peru Zeme Inku - * ekoturistika, adrenalin, privatni tour...

Inca Reisen - privatni tour po celem Peru Peru Pe

Cestopis expedice "Los Duros 2011"

Peru 2011 – Expedice LOS DUROS – Jižní Amerika  


Kromě samotného cestování je krásné i jeho plánování. Jak, kde a proč  jsme se rozhodli pro Jižní Ameriku, si už nepamatuji, ale zhruba od poloviny roku 2010 proběhlo několik „plodných“ schůzek v různých plzeňských restauracích. Výsledkem byla vždy maximálně bolest hlavy následující den.Přesto bylo alespoň rozhodnuto, že jako osoba,  která se po dvakrát za s sebou  nezúčastnila žádné expedice (Nový Zéland – 2009 a Keňa – 2010), naplánuji a vezmu si na starost expedici Peru já.


Začal jsem tedy zjišťovat základní informace především přes internet a v krátké době mi bylo jasné, že na úplně samostatnou expedici bez průvodce tahle cesta není. V úvahu připadala některá ze specializovaných cestovek v ČR, ale to jsem na samém počátku vyloučil. Co dál? Pátral jsem, až jsem narazil na jméno Yarda GRUSS. Čechoperuánec, který žije v jižní části Peru Arequipě, má vlastní hostel a navíc dělá pro malé i velké skupinky cestovatelů průvodce . Začali jsme si mailovat a asi po měsíci bylo rozhodnuto. Yarda připraví podrobný program, zajistí místní přelety a ubytování a zároveň nám bude dělat průvodce.


Po několika schůzkách  s naší partou a  dolaďování programu  s Yardou  jsem měl konečně v ruce  kompletní plán cesty. Odlet přes Mnichov 8. února 2011 do Limy a návrat 4. března 2011. Suma sumárum budeme pryč 25 dní. Ačkoliv se nám naše manželky snažily namluvit, že odjíždíme na měsíc, urputně a trpělivě jsme vysvětlovali, že naše expedice je jen dvacetipětidenní. To jsme ještě nevěděli, že všechno nakonec bude jinak.


 


9.2. 2011 -  Lima


Po příletu na letiště v Limě bez problémů nacházíme McDonald´s, místo naplánovaného sekání s Yardou, a z báglů taháme  první „plechovkové plzně“ a uherák. Yarda tady má být asi za hodinu, což je čas akorát na malé občerstvení. Asi po 2 hodinách začínám tušit, že tady něco skřípe. Pohled na tabuli zpožděných letů mi dělá jasno. Let z Arequipy byl zrušen. Čekáme  ještě asi další 2 hodiny, pivo vypité, uherák sněden. Kupujeme místní mok a kluci se baví:


„ Hele už jsi někdy toho Yardu viděl?...  Yarda je asi už někde v džungli i s našima prachama….  Tak kdy nam to dneska letí zpátky…“ atp. Beru telefon a volám na číslo, které mi Yarda dal. Nikdo to nebere. Zůstávám v klidu a jdu pro další rundu piva. Asi po hodině, kdy už jsem mírně nervózní i já, zkusím volat na Yardovo číslo znovu.


„Zdar, ty vole“, ozve se jadrnou češtinou na druhém konci. „ Hele to jsou děsný kokoti. Zrušili let, je tu počasí na pr…, zajistím auto do hotelu, jedu autobusem tam a tam  a pak letím… Prostě ráno MUSÍM  být  v Limě.“


Nálada se okamžitě zvedá a za chvíli už frčíme „Há jedničkou“ (auto zn. Hyundai) do hostelu Bucky Backpacker´s Hostel ve čtvrti Miraflores na ulici Jorge Chaveze. Asi bratr známého venezuelského prezidenta.


Ubytujeme se a za pár minut jsme připraveni vyrazit na vlastní pěst do centra Limy.


Je odpoledne a tak prý i relativně bezpečno. Já a Bert se snažíme najít údajně jedinou hospodu v Limě, kde mají točené pivo - Rustica. Jdeme pěšky, v ruce jen malou mapku z hostelu, orientace nic moc, ale nakonec nacházíme pěší zónu i restauraci.


Po krátké debatě zda jít do hospody, na záchod nebo si koupit jízdenku vyhlídkovým autobusem společnosti Mirabus  s otevřenou střechou, vyhrává autobus. Je nás 6, a tak mě a Berta ostatní snadno přehlasují. Nakonec to ale byla dobrá volba. Sice výkladu ve španělštině moc nerozumíme, ale vidíme nejzajímavější části Limy. Na náměstí pak zastavujeme a jdeme na pohlídku centra města, chrámu na Plaza de Armas.


Asi za 3 hodiny se vracíme autobusem zpět na místo, odkud jsme vyjeli. Konečně usedáme v hospodě RUSTICA kde nám sličné slečny v proklatě krátkých kraťasech přináší ve sklenicích šest tupláků točeného piva. Večeříme a popíjíme pivo i rum.


Večer se vracíme do hostelu. Jdeme se osprchovat a kluci – Bert, Jirka, a Honza- zjišťují, že mají na pokoji bazének. Je ucpaný odpad a klukům voda natekla do pokoje. Jdeme raději na slivovici. Náhle se ve dveřích zjevuje menší pořízek v maskáčových kraťasech s batohem na zádech:


„ Tak jsem tady, kurva  hoši, zdar ne,  hele nevadí že jsem tak sprostej, jás i v češtině rád zanadávám víš, hele nevadí že si tykáme ne? Tak jak je, jak se máte, já jsem Yarda.“


Hurá máme průvodce a bude sranda. Expedice Peru, LOS DUROS začíná.


 


10. 2. 2011 - Lima


Změna. Místo plánovaného odletu do jungle v Puerto Maldonado letíme do Iquitosu. V Puertu Maldonada je cholera, a tak Yarda pozměnil program. Letíme na severovýchod k Amazonce do jediného města v této oblasti - Iquitosu. Tam se dá dostat buď letadlem, nebo po vodě – 5 dní plavba lodí. Cesty tam nevedou.


Po dvou hodinách letu přistáváme. Malé, ale moderní letiště, kde na nás čeká „seňora“ se „seňorem“ ve fungl novém merecedesu. Tady ale veškerá podobnost s běžnou civilizací končí. Projíždíme městem a místní indiáni nás okukují. Odbočíme z hlavní silnice na jakousi „lesní“ – „jungleovou“ písčitou cestu. Jedeme asi ještě 45 minut, kolem nás už jen palmy a jungle.


Ubytováváme se v chatkách -  lodgiích z bambusů, někde  uprostřed pralesa. Je horko a vlhko. Popíjíme pivo. Toho moc není, majitelé nejsou zvyklí, že někdo může v takovém vedru pít alkohol, ale rychle se přizpůsobují a vysílají rychlou motospojku pro zásoby. Jak nám Yarda vysvětluje, místní indiáni, pokud začnou pít pivo, chlastají celý týden, nechodí do práce, domů, prostě pijou. My si tedy dáváme něco ze zásob slivovice a snažíme se v hamakách (houpací sítě) rozchodit naše elektronické přístroje – kamery a foťáky. Moje fungl nová HDD kamera za 40 tisíc začíná blbnout a Standovi nejde závěrka na foťáku. Horko a vlhko svědčí asi jen nám. Posloucháme nové neznámé zvuky jungle a dopíjíme pomalu pivo. Za hodinu vyrážíme do města.


Následuje prohlídka trhu patřícího chudinské části čtvrti zvané  BELEN.  Yarda nás informuje, že v téhle části města místní indiáni  gringa, jako jsme  my ještě neviděli. Také nás seznamuje s příběhem nějaké dvojice Američanů, kterou místní indiáni přepadli, okradli a pak nakonec „přefikli“. Standa se živě zajímá o to, kdo koho a jestli přitom  byly i indiánky, ale jeho otázky zůstávají bez odpovědi.


Mezi stánky všeho možného od potravin, bylin až po spotřební zboží, jako jsou  mačety, talíře, hrnce apod., jsme největšími exoty my. Máme se držet u sebe a nevytahovat moc peněz nebo celé peněženky nabádá nás Yarda. Ihned po obdržení této informace vytahuje Standa naditou šrajtofli a kupuje u místní šamanky nějaké bylinky, co mu přinesou teplé nohy a pohlavní svěžest. Pak i já a Jirka kupujeme sklenku pročišťovacího oleje Capaiba. Ostatní už se  přesouvají přes neuvěřitelně smradlavou část trhu s rybami a zeleninou  do místního „bufetu“ a kupují pivo. Okolo nás běhají polonahé děti a smějí se nám. Místní muži  nás s úkosem pozorují a místní tlusté ženy většinou s malým děckem u prsu na nás naopak „obdivně“ zírají. „Bohatí gringové, to by byla partie!“, vidím jim nevyřčenou myšlenku na očích. Pravda, je to jen můj, gringův subjektivní pocit.


Jdeme dál a na chvíli zastavujeme u jakéhosi  vstupu (jakési dřevěné schodiště směřující k břehu Amazonky). Tam je Belén - slum, informuje nás Yarda. Indiáni tam  žijí  v bambusových chatrčích postavených na kůlech (kvůli pravidelným povodním). Obydlí jsou postavena pár metrů od řeky Amazonky. Už zdálky je vidět chudoba „svrab a neštovice“. Chvíli si pohráváme s myšlenkou, že bychom se TAM šli podívat. Okolo nás se začínají podezřele houfovat místní chlápci a v jednu chvíli se ozve zapískání. Yarda znervózní: „Kdyby tohle věděla manželka, tak mě zabije,“ procedí mezi zuby a obrátí se na nás: „Chlapi, mizíme!“ zavelí.


Snažíme se Yardovi  vysvětlit, že nás je „přece sedum!“, ale marně. Yarda nás raději rychle odvádí  do bezpečné zóny ve středu města.


Všechna města v Peru mají španělský koloniální styl, náměstí jsou krásná „madridská“ . V Iquitosu je navíc na náměstí jedna zajímavost, které byste si ale normálně nevšimli. Na jednom rohu stojí nevzhledná železobetonová budova, kterou projektoval (místní říkají stavěl) Eifel, tedy ten, co má na svědomí onu věž v Paříži. No, budova nic moc, projdeme ještě náměstí, zajdeme do jedné lepší restaurace, dáme si jídlo, pivo a „jum“ a vracíme se zpátky do jungle. Už je večer. Chvíli sedíme a popíjíme pivo, ale jdeme brzo do postele. Ráno se vstává už ve 4 hodiny, máme plánovaný pochod junglí.


 


11.2. 2011 – pochod džunflí a Iquistos


Probuzení je ještě za tmy. Je pořád horko,  ale i vlhko. Vyrážíme. Jde s námi ještě jeden místní chlápek – indián. Ani Yarda, který školil americké vojáky v disciplíně „jak přežít v jungli“ si netroufne jít do neznáma sám. Čtyřhodinový  pochod sice po cestě, ale v horku a vlku s čelovkou na hlavě je vyčerpávající. Cestu  lemují palmy a obklopuje nás tma jungle. Místy ztrácím světlo přede mnou, šlapu do louží, v noci pršelo. Nic kolem sebe nevidíme, ale jdeme. Začíná svítat. U cesty se objevují indiánské chatrče – dřevěné příbytky vypadající spíše jako kolny. Žádná „teepe“ jako z májovek. Najednou se před námi zjevuje chlápek se samopalem a směje se od ucha k uchu. Familierně zdravíme: „buenos“ a jdeme jako by nic dál. Spokojeně zamává sapíkem a my mizíme v pomalu ustupující  tmě. Yarda mezitím vysvětluje, že dotyčný hlídá jakési soukromé území, kde žije  komunita lidí, kteří jsou pravděpodobně  na odvykací drogové kúře. Postupně nám z toho ale vyjde, že možná jsou na „kúře“, ale ne odvykací. Víc  to nerozebíráme. Ať si každý fetuje, jak uzná za vhodné a jdeme dál. Nakonec přicházíme do cíle  naší cesty – k řece s jezírkem. Indiáni vychází ze svých příbytků, zdraví se s našim indiánským průvodcem. Popíjíme vodu a kocháme se. Já ždímám mokrou košili a zkouším kameru, rozběhla se, ale cítím ve vzduchu její konec.


Po pár minutách jdeme zpátky. Ač tou samou cestou, vše vypadá jinak. Svítí slunce a Yarda nám ukazuje různé druhy rostlin, motýlů, ptáků apod. Moc to nevnímám, je mi horko,  mám žízeň a hlad.  Máme všichni z bezpečnostních důvodů dlouhé kalhoty a košile s dlouhým rukávem. Bert, jenž má „v prdeli kyčel“ statečně šlape jak zdravej, Standa fotí kde co, Jirka dělá umělecký fotky, Honza vše poslouchá  a funí, Martin  fotí na telefon různé ptáky. Já přemýšlím, jestli chození je ten správný sport pro mě. Asi v polovině trasy nazpátek scházíme z cesty a jdeme okusit jungli. S sebou máme fungl novou mačetu koupenou předešlý den na trhu. Nikdy bych nevěřil, jak je onen místní les hustý, jak se v něm špatně jde (kořeny, tráva) a jak snadno v jungli člověk zabloudí. Postupně se střídáme u mačety a Standa nastupuje na první exhibiční vystoupení. Mává efektně mačetou ve stylu kung-fu, až mu málem vyletí mačeta z vlhké ruky.  Raději předává „žezlo“ dál.


„Tak co, víte jakým směrem se nachází naše cesta?“ ptá se nás asi po 20  minutách Yarda. Nemůžeme se shodnout, ale zajímavé je, že nakonec ukazujeme každý směrem, kde 100% cesta není. Jsme asi 50 m od ní, ale vůbec netušíme kde. Nakonec nám rukou ukáže náš smějící se indián, kam se máme natočit a po chvíli už jsme zase u pěšinky. Pár fotek a jdeme zpátky. Jsem rád, že mám tu cestu za sebou, bylo to zajímavé, ale na koníčkovi nebo alespoň na oslíkovi by se mi ta cesta líbila víc…


Odpoledne individuelně odpočíváme. Popíjíme pivka, slivovici a hodnotíme první dojmy. Až s odstupem několika dní, možná až po návratu,  si uvědomuji, že pro mě osobně to bylo nejlepší místo v Peru (možná proto  tomu věnuju tolik místa v textu…).


Odpoledne vyrážíme opět do města. Jedeme k Amazonce a nastupujeme na pronajatou loďku. Užíváme si jízdu po téhle známé řece a fotíme. Moje kamera už nefunguje, ale pořád si to odmítám přiznat a snažím se ji rozchodit.


Asi po hodině přistáváme u břehu a ocitáme se v zadní části slumu - Belenu, tedy místa, kam jsme se chtěli  vydat předešlý den, a Yarda nás z bezpečnostních důvodů „vylifroval“ na náměstí. Dneska ale najal nějakého indiána, který nás má Belenem bez újmy provést,  tedy řečeno Yardou:  „Zajistit, že nás nikdo neokrade a nepřefikne.“


Místní obyvatelé chudinské čtvrti na nás zírají podezíravě stejně jako my na ně. Snažíme se moc okatě nefotit a nefilmovat dřevěné chatrče stojící na kůlech.  Pomalu procházíme touto vesnicí, kde je cítit zápach ryb, bahna, moče a výkalů. Čas od času vyběhnou z příbytku děti a smějí se nám. Exoti jsme my, ne oni.


„Tak pánové, tady z gringů ještě nikdy nikdo nebyl“ dí Yarda  a pořád nás napomíná, ať nevytahujeme naše foťáky a kamery. Je to trochu deprimující pocit, člověk se cítí jak na nepřátelském území.  Zpod slunečních brýlích kradmo pozorujeme cvrkot. Tedy spíše klid. Tihle lidi nemají žádnou práci, je horko, a tak jen leží a odpočívají. Z letargie je vytrhne až naše přítomnost. Je vidět, že jsou námi notně překvapeni. Pomalu přicházíme na jakési náměstí, tedy plac, velký asi jako fotbalové hřiště, místo trávy udusaná hlína. A místní „dorost“ tady skutečně hraje fotbal. Jsou bosí, maximálně mají jednu tenisku na „kopající“  noze. Náhle letí přímo ke mně míč. Jako gringo- fotbalista zařvu něco jako „Hola amitos“ a kopu do míče s cílem jim ho vrátit do hry. Míč je ale oproti mým předpokladům měkký a lehký. Letí někam k Amazonce do rákosu  mezi odpadky.  Z davu fotbalistů se ozývá naštvané mrmlání. Kluci nemají boty a dolování míče z toho bordelu pro ně bude trochu náročnější. Dělám rukou omluvné gesto, moji kamarádi se poťouchle  smějou, ale  raději mizíme.


Děláme ještě nějaké fotky a rychle vybíháme po dřevěných schodech na ulici.


Tak tady bych asi fakt žít nechtěl, ovšem z jejich úhlu pohledu to možná zase tak špatný není…


Jdeme si odpočnout do „lepší putiky“. Dáváme si pivo, rum a nějaké jídlo. Taky coca colu. U některých z nás už začíná cestovatelský průjem a cola je podle Honzy na tyhle věci mooooc dobrá. Všichni dostáváme lahev coly s obsahem 0,33 l,  jenom Bert dostane skoro totožnou lahev, ale s deklarovaným obsahem 0,297 l. Tahle zvláštnost v mírách se nám přihodí ještě několikrát. Zajímavé je, že to menší množství dostane vždycky Bert. Což o to u coly mu to nevadí, ale když mu pak donesou i lahev piva  s asi o 0,03 l menším obsahem, začne naříkat, proč právě on musí mít v životě takovou smůlu…  


Dáme si raději ještě jednu rundu  rumu a pomalu se kolébáme k našemu mercedesu, abychom vyrazili zpátky do lodgií v jungli.


Večeři vaří naši hostitelé. Je pečená ryba na roštu a různé zeleninové přílohy a  různé druhy peruánských brambor (brambory jsou původem právě  z Peru a je jich asi 10 zcela chuťově odlišných druhů…), pečené  banány, víno, pivo.


Dohadujeme, se co dál. Buď jít večer na místní zábavu, kde, jak Yarda slibuje, je super muzika ve stylu brazilského rytmu včetně polonahých tanečnic, nebo si lehnout do hamak, dát si sklenku vína a filozofovat a relaxovat. Líbilo by se nám nám obojí, ale druhý den už letíme pryč a tak se musíme rozhodnout.


Nakonec se dělíme. My mladí – já, Standa, Martin a Yarda , jedeme do města, Jirka, Honza  a Bert jdou do hamak.


Prší a písečná cesta z jungle začíná být pěkně bahýnková. Trvá nám asi hodinu, než se dostaneme na hlavní asfaltovku, a pak další hodinu do města.


Přijíždíme asi ve 22.00 a zábava se právě rozbíhá. Celá akce je v jakémsi oploceném areálu, taneční parket je betonový, velký asi jako fotbalové hřiště a je hlavně krytý. Prší , ale jsme v suchu.  Na pódiu kapela  s 10 hudebníky, čtyřmi zpěváky a zpěvačkami a dvěma „brazilskými“ tanečnicemi. Jsme těsně pod pódiem. Místní nás, gringa, zvědavě okukují a my zase je. Kapela hraje jak o život a holky vrtí zadky jak na karnevalu v Riu. Jsme jediní, kdo pijí pivo 0,6 l z lahve a každý máme svoje. Místní to praktikují tak, že skupinka třeba 5 kamarádů si koupí jedno Pils Bier a rozlévají si pivo do malých plastových pohárků. To my ne. My máme láhev každý sám pro sebe. Sledujeme cvrkot, fotíme a točíme. Hudba je chytlavá, je zajímavé pozorovat jak se místní umí bavit. Ač jich je na ploše možná tisíc, různě se vlní, pohupují v bocích, a to jak s partnerkou, tak bez.


Najednou přibíhá Yarda a nakazuje mi: „Pojď se mnou!“ Po cestě mi vysvětluje, že mi domluvil natáčet 10 minut přímo na pódiu mezi muzikanty. Co jim nakecal, nevím, ale prý něco jako že jsem novinář z Evropy a dělám pořad pro evropskou TV.  Že jsme z Čech říct nemohl, protože to je to to samé jako kdyby vám někdo řekl, že je např. z Nanaje. Točil jsem muzikanty i tančící holky, které se snažily vrtěti zadkem ještě o poznání rychleji a erotičtěji, zpěváci se šklebili a tanečníci na parketě významně zvedali obočí a gestikulovali něco jako „Ty jsi borec“. Užil jsem si svých patnáct minut slávy a měl radost ze zajímavých záběrů. To jsem ještě nevěděl, že to byly na dlouho  nejen poslední záběry z mé HDD kamery, ale že navíc hard disk byl asi natolik šokován tím, co ukrýval, že se porouchal  a při pokusu o opravu bylo vše smazáno. Takže tyhle záběry zůstaly už jen v našich hlavách.


 Ve 3 hodiny ráno, když jsme se notně znaveni pivem loučili, indiánky sice předváděly něco na reminescenci pláče a zklamání, my však způsobně nasedli do Mercedesu a frčeli zpět do jungle.


Ve 4 hodiny ráno jsme ulehli do našich bambusových postelí.


 


12.2. 2011 – Iquitos odlet do Limy a odjezd do Huarazu


 Vstávalo se v 5. 00. Na snídani jsme byli všichni včas.  Značně zdevastovanej, nicméně funkční. Odlétáme opět do Limy, bágly necháváme v „našem“ hostelu vyrážíme na další prohlídku města. Jdeme na náměstí, kde právě probíhá demonstrace. Po chvíli váhání, zda se zapojit či nikoliv, jsme zvolili variantu ústupu a přesouváme se do restaurace, kterou vlastní Yardův kamarád, bývalý chorvatský fotbalový reprezentant, nyní údajně zapletený v nějakých obchodech s místní „mafií“. Jídlo je ale výborné, vesměs máme hovězí plátky a pivo jako křen.


Ještě malá procházka po městě s návštěvou Parku milenců a vracíme se na hostel. Balíme a večer odjíždíme lůžkovým busem směr Huaraz.


 


13.2. 2011 – Huaraz


Celou cestu jsem stejně jako ostatní prospal. Nad ránem přijíždíme do Huarazu, města, které  je svíráno Bílými Kordilerami neboli Cordillera Blanaca a Černými Kordilérami neboli Cordilléra Negro. Horské město Huaraz leží ve výšce 3090  metrů nad mořem a má 160 000 obyvatel. V roce 1970 zde bylo ničivé  zemětřesení, při kterém zahynulo více jak 70 000 lidí a koloniální styl města byl zničen a nahrazen funkčním železobetonem. Ubytováváme se v hotelu a lehce, asi hodinku, se prospíme. Po snídani  a vypití čaje z kokových listů a za podpory Há jedničky, tedy pronajatým autem  Huyndai i s řidičem pro 12 osob  vyrážíme  v cca  9.00 nejprve do malé horské vesničky asi ve výšce 3 600 m.n.m., kde si dáváme v místní hospodě pivo a kuřecí polívku. V ní kromě velkých kusů masa a nudlí plave také celé vejce - i se skořápkou. U mě, Jirky, Honzy a Berta se začala poprvé projevovat cestovatelská nemoc č. 1-  průjem. Polévku si nedávám, ostatní ano. Poté co se postupně všichni zamykáme na WC a následně voláme o pomoc „paní indiánku“ (zámek je rozbitý a nejde po zamknutí odemknout), nasedáme do auta a jedeme asi 2 hodiny pořád výš a výš k horskému jezeru Conococha. Ve výšce cca  3 800 m už máme potíže s dechem. Bert zvrací a my ostatní se jdeme podívat na jezero a fotit úžasnou horskou scenérii. Pokračujeme dál a za další hodinu už překračujeme horské sedlo ve výšce 4 512 m.n.m.


Jsme rádi, že mírně klesáme až k  archeologickému komplexu Chavin de Huantar. Asi před 3 000 lety nechala kasta duchovních  - šamanů - vytvořit v úrodném údolí Mosna areál, který dnes tvoří stará svatyně obklopená nádvořím ve tvaru písmene U s asi o metr  níže položeným obřadním prostorem. Celé tohle divadlo sloužilo k ovládnutí poddaných. Zde šaman zřejmě pod vlivem omamných látek prováděl svoje tance a následně věštby, dával příkazy a tlumočil přání božstev. Díky důmyslně vytvořenému skrytému vodnímu kanálu kolem nádvoří, kam šamanovi pomocníci pouštěli vodu, ovlivňoval nejvyšší šaman své ovečky.  Když totiž prováděl svoje náboženské seance, tak  na důkaz toho, že má pravdu, se vždy „ozvali bohové“. Byl slyšet hukot vycházející z útrob obřadiště, tedy napouštěné vody do skrytého vodního kanálu.


Dodnes se zde zachovaly podzemní chodby s kamennými tvářemi šelem s ostrými tesáky a vytřeštěnýma očima. Asi nejzajímavějším dílem je 4,5 metrů vysoký „lanzón“, kamenný obelisk s vyrytou tváří šelmy. Nachází se v kamenné kryptě, kam se dostanete pouze trochu mystickou podzemní chodbou. Dodnes se vědci přou, proč je středem náboženské kultury ve vysokých Andách bájná bytost, tvor napůl jaguár a napůl kajman, tedy typičtí obyvatelé amazonského deštného pralesa. Jasné je jen jedno. Chavín de Huantar dal název kultuře, která ovlivnila další řadu nástupnických kultur a to včetně Inků.


Po prohlídce areálu jdeme ještě do muzea. Cestou potkáváme místní indiány v typických „krojích“, jdoucích pěšky nebo jedoucích na oslech. Jediné, co mě osobně překvapuje, je  klid a pohoda. Ani pár místních obchodníků se suvenýry vás neotravuje. Takové ospalé horské městečko. Jdeme na oběd do místní restaurace pro turisty. Jsme tu sami, teprve po chvíli přijíždí parta kluků na motorkách. Jíme a pijeme pivo a Bert zvrací. Takový normální pohodový den. Nasedáme do auta a jedeme zpět. Cestou vidíme zajímavý úkaz. Muže, jehož táhne - vede - prase.Indián je evidentně ožralý, jak zákon káže, a jedině prase zná cestu domů. Zda došli či nikoliv, už se nedozvíme, naše H1 už hučí do kopce zpět přes horské sedlo. Nízké večerní slunce krásně osvěcuje  Kordiléry,  a tak řidič co chvíli zastavuje, aby Jirka, náš hlavní fotograf, mohl udělat umělecké fotky. Chytá se i Standa se svým Panasonicem a Martin se svým telefonem. Já ani nevylézám z auta. Je to kýč a navíc mě definitivně zradila kamera. Kdyby nebyla tak drahá, mrsknul bych s ní o stěnu Kordilér. Ještěže Honza i Standa mají kamery své a mohou společně převzít roli hlavního kameramana.


Zpátky se vracíme až kolem 20.00. Já, Honza, Jirka, Standa  a Yarda jdeme do města. Nemůžeme najít nám vyhovující hospodu, nakonec na hlavní ulici Luzuriaga zapadnem do jednoho irského baru a objednáváme si pizzu, pivo a rum.


 


14.2. 2011 – Odjezd z Huarazu do Trujilla


Ráno v 7.00 nasedáme do autobusu pro místní indiány. Trochu je v něm smrad a Honzovi se   dělá nevolno. Máme namířeno ten den do  Trujilla, města u Pacifiku. Zatím ale míříme přes údolí Santa kaňonem de Pato, neboli Kachním kaňonem po horské nezpevněné prašné silnici do Chimbote. Cestou nás čeká několik adrenalinových zážitků, kdy musíme autobusem couvat v prostoru, kam by se jakž takž vešel osobák, pod námi 50 metrů hluboká strž a dole rozbouřená rozvodněná řeka. Všichni se shodujeme na tom, že v případě havárie je naše šance na přežití nulová. V jednu chvíli, kdy se autobus snaží vjet do úzké průrvy ve skále připomínající jeden z 35 tunelů, náhle narazí do stěny a urve venkovní zrcátko. Musíme couvat a jedna osa zadních kol visí nad srázem.  Už se v duchu loučíme se životem. Zvláštní je, že v tu chvíli myslím na to, že jestli tohle přežiju, musím si dát doma do pořádku svoje osobní věci. Pojistky, smlouvy a tak. Jsem pořádkumilovný, tak bych po smrti nesnesl, aby v tom pozůstalí nějak tápali. Po deseti minutách se nám ale podaří se nějak do tunelu nacpat a pokračujeme v krasojízdě. I Yarda má strach a říká, že tuhle cestu, kterou jede s námi poprvé, bude dalším potenciálním turistům nabízet za příplatek. Má doma malého Yardu a krásnou manželku, tak se mu ani nedivím.


Cestou asi 3x stavíme a vždy k nám do autobusu nastoupí místní lehce zapáchající „letušky“,  jedou s námi cca 10 km a nabízí občerstvení. Kupujeme si plody PACAY. Vypadá to jako 50 cm dlouhý pánský úd je to zelené barvy a uvnitř jsou bílé šťavnaté kuličky, připomínající polystyren. Ale je to sladké a osvěžující. Cena zanedbatelná. Před poslední zastávkou už nám pomalu praskají močové měchýře. Stavíme na jakémsi místním odpočívadle s budovou, kde vaří nějaké místní šlichty. Indiáni si  dávají polévku, my ostatní pivo a slivovici. Přežili jsme! Bert už je zase zdráv, nezvrací.


 Do Trujilla, respektive až k oceánu přijíždíme večer. Ale ouha. V našem hotýlku s výhledem na Pacifik je plno. Ač měl Yarda ubytování zamluvené a zaplacenou zálohu, někdo přijel dříve než my, a tak majitel pokoje pronajal. Typická Latinská Amerika. Yarda je ale tvrdý. Donutí majitele, aby ubytované lidi vystěhoval a místo nich do pokojů pustil nás. Opět se presvědčujeme, že bez Yardy jako místního průvodce by byl náš pobyt v Peru krutý…a drahý. Zatím popíjíme pivo a v klidu při debatě o serióznosti - neserióznosti místních podnikatelů v turistickém ruchu se dokonce naučíme zapínat a vypínat pískající lednici s pivem. Asi za dvě hodiny je vše vyřešeno a jdeme se ubytovat. Dáme  ještě nějaké to pivko a rum  a vzápětí unaveni celodenním cestováním  usínáme.


 


15.2. 2011 – Trujilo a Chan-Chan


Archeologické naleziště Chan-Chan, někdejší hlavní město říše Chimů, se nachází asi 5 km od Trujilla. Město bylo asi z 10 % zrekonstruováno a zpřístupněno zájemcům. Standa si sice napsal do poznámek, že z 1 %, tak nevím. Jedeme 2 taxíky a pak jdeme asi 2 km pěšky. Zdálky vidíme z pouště bizarně vyčnívající obrovské až 12 metrů vysoké zdi vyrobené z nepálených cihel „adobe“ – směs jílu a písku. Na ploše asi 20 km2 údajně žilo až 100 000 obyvatel. Město bylo založeno asi kolem roku 800 n. l. a období rozkvětu skončilo kolem roku 1465, kdy si ho podmanili Inkové. Je horko, a jak procházíme kolem zdí, Bert se čím dál častěji choulí do stínu stěn. Náš průvodce nám vypráví o bývalém největším městě na světě vybudovaném z vepřovic a my myslíme na lahev studeného piva. Z letargie způsobené sluncem a horkem nás vytrhne informace, že po smrti vládce si nechal nový následník vybudovat vždy sídlo nové,  které sloužilo jemu, jeho rodině a dvoru. Po smrti byl zde pak spolu se všemi svými manželkami a služebnictvem, kteří ho museli následovat ve smrti, také pohřben. Na dotaz, kolik těch žen bylo, průvodce odpovídá s šibalským úsměvem: „ No na kolik stačil…“


Po prohlídce jsme konečně u jakési správní budovy, kde mají studené pivo. Překvapivě si ho dáváme pouze my s Bertem, ostatní pijí coca colu nebo nic. Aha, je tu druhé kolo střevních potíží. Při návratu  místním minibusem se v Bertovi nezapře organizační talent a při každém nástupu místního indiána udílí pokyny, kam si kdo má stoupnout, kdo si má sednout a kdo naopak postavit. Místní to berou se shovívavým úsměvem. Však jsme gringové…


 Po návratu na pláž jdeme na oběd. Tady Bert opět využívá své seznamovací finty používané před 3 roky ve Venezuele, která skončila jeho přepadením a okradením. Někde za plotem urve nějakou květinu a pak se s úsměvem řítí na místní lepou nebo méně lepou děvu, aby jí k jejímu velkému překvapení, ale nutno dodat i radosti, vrazil do ruky pugét a pak s úklonou odešel. Přemýšlím, jestli ty holky tuší, jakou roli tady hraje alkohol, ale jak vidno, všem je to fuk.


 Indiánky v Peru vypadají prý starší, než jsou ve skutečnosti. Yarda tvrdil, že tak o 20 let. Tedy pokud si myslíte, že je babičce 60. je jí teprve 40. Ověřit se to ovšem nedalo a Bertovi to bylo očividně jedno.


Oceán je studený a velké vlny valí před   sebou kamínky, které při vstupu do vody bolí jak pes. Smočím nohy a jdu ven. Standa řádí ve vlnách, jako by se nechumelilo. Jak si napsal do poznámek „slušně jsem se vyblbnul ve 2 m vlnách, při teplotě 24 stupeň“.  Jirka s Martinem se ho snaží napodobovat a i Honza udělá pár plaveckých temp. Já s Bertem už na balkóně hotelu, který nemá zábradlí, raději otvíráme lahev rumu a debatujeme o tom, jestli je lepší sedmiletý nebo dvanáctiletý. Po chvíli přichází i ostatní a začíná relaxace. Litr třtinového sedmiletého rumu je za chvíli fuč. Odpoledne pak Martin, Bert a Yarda jedou do města na náměstí Plaza de Armas. Tak se mimo jiné v Peru jmenuje každé náměstí. Trujillo je 3 největší město v Peru  a údajně nejkrásnější koloniální památkou severu země. V roce 1820 vyhlásilo město jako první v Peru nezávislost  na Španělsku.


Po návratu kluků z města jdeme na večeři, myslím, že všichni si dáváme rybu (Standa tedy určitě), popíjíme mojito a cuba libre, ale už kolem 23. hodiny jdeme spát.


 


 



16.2. 2011 – Lima Arequipa


Ráno v 6 hodin nám má letět letadlo. Let je ale zrušen, je mlha. Spíme na letišti a nudíme se. Yarda dostává  informaci od manželky, že noční autobus z Limy do města Ica přepadli banditi. Přemýšlíme, jestli přepadnou i nás, neb tuto cestu máme jet 28.2. také. Konstatujeme, že je blbost, aby si vybrali v krátké době  stejnou trasu, ovšem v duchu asi každý přemýšlí, kam schová hotovost, kreditky a poslední zbytky slivovice...


 V 10.00 nás 6 nastupuje do letadla, ale Yarda nikoliv. Má totiž jinou leteckou společnost a jejich let byl zrušen úplně. Rychle se domlouváme co dál a už sami letíme nejprve do Limy,  z Limy pak kolem 15.00 hodin do Yardova města, druhého největšího v Peru – Araquipa, 900 000 obyvatel, 2 335 m n.m.


Díky své poloze na úpatí činné sopky Misti a suchému, mírně pouštnímu klimatu má město  více jak 300 slunečních dnů v roce.  Na letišti nás kolem 17.00 čeká Yardův švagr s autem a jeden  taxík. Prší. Potvrzuje se tak Bertova informace, že v Arquipě, v Cuzcu, Punu  a na Macchu Picchu     víc 10 dní „chčije a chčije“.  Dostáváme zprávu, že Yarda je někde na severu Peru a komplikovaně se snaží dostat domů.  Jsme odvezeni do Yardova domu, ubytováni  a nakrmeni výbornou domácí stravou od Yardovy manželky Jolany. Vaří fakt skvěle. Nejprve dostáváme hovězí polévku a pak Arroz de Pado -  rýži se šťavnatými kousky masa. Možná to trochu někomu připomínalo rizoto, ale chuť masa a provedení bylo úplně odlišné. Slušně se přežerem. Kromě Berta. U něho nastává fáze 3 – opět zvrací. Máme k dispozici i Yardův bar, dal nám plnou důvěru v konzumaci, ovšem netušil, že pod podlahou baru objevíme jeho tajný sklípek s archyvním vínem. Yarda přijíždí až ve 21.30 a honem jde s námi dopíjet svoje poslední zbytky z archivu. Řešíme program na další dny a ve 23.00 jdeme spát.


 


17.2. 2011 – Arquipa


Ráno je snídaně v 8.00 hodin. Svítí slunce. Hurá! Jdeme do města. Arequipa má přezdívku „Bílé město“. Za prvé bylo historické jádro města postaveno téměř výhradně z bílého vulkanického tufu a za druhé zde v 16. století žili hlavně Španělé  se světlou pletí. Dnes je to tak půl na půl. Polovinu tvoří mesticové, tedy indiáni a polovinu ostatní obyvatelé. Historické jádro města má klasický koloniální charakter, má nádherné a „živé náměstí“. Prohlídli jsme si katedrálu, zašli  na víno do  Los Claustros a zase se vydali ulicí plnou pohřebních ústavů – Funerarií - zpět. V Arequipě  je to tak, že zde najdete např. ulici, kde jsou obchody pouze s brýlemi, nebo pouze s rakvemi atp. Bert projevil přání vyfotit se uložen do jedné z mnoha krásně vyřezávaných dřevěných rakví, Yarda mu to slíbil, ale nakonec na to z důvodu času nedošlo. Škoda. Mohla to být krásná památka na pobyt v Peru.


Na oběd jdeme kolem půl třetí odpoledne k Yardovi. Jeho manželka, mimochodem Španělka, uvařila polévku Sopa de Pojo, tedy kuřecí a Achi de Gallina – kuře na paprice.  Jídlo opět skvělé. Zbytek dne už pouze odpočíváme u Yardy a jak jinak – popíjíme vínko a pivo. Vzhledem k tomu, že máme skoro všichni střevní potíže, je to ale takové ucucávání. Vedeme řeči o zdraví a průjmech, o životě a smrti. Pro zájemce, kterým nevadí, že vše, co sní, během krátké chvíle projde trávicím traktem, Yardova manželka uvaří vydatnou, ale pálivou polévku  Sopa de Carne. 


Z filozofování o bytí a  nebytí nás vytrhne až informace, že Yardovo auto, kterým máme jet druhý den k oceánu nejde nastartovat. Je už skoro tma, ale u Yardy na dvoře se  začínají  odvíjet bizardní  minipříběhy. Všichni (kromě Berta, ten zvrací) diskutujeme o tom, co závadu způsobilo. Jirka drží v ruce nějaké nářadí a šťourá se v motoru. Honza chodí kolem a neustále brebentí, že Jirka je šikovnej a všecko opraví. Kecá tak dlouho, až ho Jirka pošle do p…… 


Standa se celou akci snaží filmovat, Martin tu a tam něco prohodí a posléze odchází psát zamilovaný e-mail, údajně své manželce. Yarda se snaží plnit Jirkovy instrukce a volá taxíka. Zjistilo se, že může být vybitá baterie, a tak potřebujeme ještě jedno auto, abychom za pomocí kabelů zkusili nastartovat. Taxík záhy dorazil, ale jeden startovací kabel je utržený od svorky. Snažíme se to opravit. Honza opět konstatuje, že Jirka je šikovnej, že už jednou nějaký auto za pomoci šroubováku a kladiva opravil. Yarda tomu moc nevěří. Připojujeme kabely, ale auto pořád nechytá. Bert zvrací a konstatuje, že zítra s námi nikam nejede. Malý Yarda, velkého Yardy roztomilý čtyřletý synek, jezdí kolem auta na koloběžce a něco brebentí. Představuju si, že říká něco jako: „Vidíte volové, mně to jede, he he he.“ Přestávám ztrácet přehled a jdu spát. Ráno moudřejší večera.


 


18.2. 2011 – Toro Muerto


Ráno přijel Yardův švagr, přivezl nové kabely a auto chytlo. Pro jistotu však jede Yarda koupit novou baterii a v 9.00 odjíždíme směr Toro Muerto. Místo v poušti, kde je jakési seskupení velkých balvanů, které se na místo dostaly vzduchem. Lépe řečeno, když vybuchla sopka Cabancaya, letěl obrovský masív  kmene a hlíny na místo dopadu vzdálené asi 150 km – Toro Muerto. Na kamnech jsou vyryty různé obrazce – gepard, levhart, had a balvany také vyzařují různou energii. Yarda se nám snaží vysvětlit, jak to s onou energií je, a předává nám každému 2-3 „nabité“ malé kamínky, které tady specielně pro nás zanechal asi před třemi měsíci při jeho poslední návštěvě. Každý si pak vybereme svůj energetický kámen, na kameny si  různě leháme a sedáme a  snažíme se vstřebat genus loci tohoto místa. Jirka jde za jeden balvan na toaletu. Jo průjem je průjem.


Při zpáteční cestě se stavíme v jednom „pouštním“ vinařství v Kebrance. Réva tady  doopravdy roste v poušti, funguje zde propracovaný systém vládou financovaného zavlažování.  Víno se nedá pít, ale vinařství se orientuje na pisco, tedy pálenku z vína. Slečna inženýrka, která je svobodná a trochu se stydí, nám vysvětluje postup výroby a dává ochutnat asi 5 příchutí pisca. Pisco Achado, Pisco Italica, Pisco Qubranta, Pisco Rustica a Pisco Negra. Kupujem asi 3 lahve Negra, ale co vím určitě, tohle pít nebudu. Rum je rum. 


Odjíždíme k oceánu, kde se nachází městečko Canama a stejnojmenná pláž. Voda má snad 18 stupňů. Do vody nelezu. Ostatní se snaží, ale je to o život.  Jdeme na místní disco. Jsme tam v silné přesile. Nás 6 a jedna dvojice. Honza posilněn piscem, jež nazývá tuzco,  jde tancovat. Odbarvená šeredná blondýna vycítí svou příležitost  a snaží se seč může přilepit se na Honzu. Její partner jen rezignovaně kouká, co se to děje, ale po zhodnocení situace položí hlavu na stůl a usíná. Honza se vlní v rytmu latinskoamerické hudby, čas od času útočí na Yardu, aby s ním šel na parket,  a zase odbíhá ke „své“ víle. Po hodině vyhodnocujeme situaci  a jdeme spát. Na pláž. Fouká studený vítr a já, vybaven jen tričkem a slabým spacákem ,se rozhoduju, že budu spát v Yardově autě. Jsem terčem posměšků, musím vyslechnout řeči o stáří a změnách, co se se mnou dějou a tak. Standa si napsal do deníčku:


Fox si rozložil hamaku, ale po 5 minutách zjistil, že na hrdinství je už také starý. Sbalil si 5 švestek a zbaběle zalehl do auta v námořnickém tričku. Zbytek výpravy hrdinně odolával studeným poryvům větru a při zvuku bouřícího moře jsme usínali s krásnou představou ranní koupele při teplotě  18 stupňů.“


Po těchto výtkách na mou osobu  už konečně můžu zabouchnout dveře od Yardova auta a  snažím se usnout. Venku skučí meluzína.  Standa nasadil čepici a rukavice. Jirka se válí nahý ve vlnách, šel na toaletu a Pacifik ho spláchnul. Honza zvrací pisco. Standovi je zima a Martin to neřeší.   Bert „doma“ leží a nejí ani nepije. Usínám.


 


19.2. 2011 odjezd do Arequipy


Ráno se probouzíme kolem sedmé hodiny. Honza jde pokračovat ve zvracení, Standa, Jirka a Martin se jdou „koupat“ do oceánu. Ty uvozovky jsou tam proto, že nikde v okolí nejsou funkční toalety.


Kolem 11.00 jdeme do restaurace na místní specialitu Cebiche. Syrové kousky ryb  s cibulí, s octem a kořením. Výborný ranní vyprošťovák. Jirka s Honzou tuto pochoutku vynechávají a dávají si polévku a coca colu. Jedeme zpět do Arequipy.  Cestou se stavíme ve známé ( pro Yardu) mlékárně, kde mají dobré pařené sýry a jogurt. Napadá mě, že tahle strava je „docela dobrá“  na naše střevní potíže, ale kdo by se zabýval detaily. Však žijeme jen jednou.  Do Arequipy přijíždíme kolem 16.00. Bert vstává po dvou dnech z postele. Myslím,  že to překvapilo nejen nás, ale především všechny 3 holky, co s Bertem zůstaly „u Yardy“. Tedy Yardovu ženu, její šestnáctiletou pomocnici Roxanu, indiánku z hor  a její asi dvanáctiletou setru. Jen malý Yarda byl v klidu. „Bert vstal, no a co“  myslel si zřejmě.


Yarda začíná připravovat slíbená nakládaná  a posléze grilovaná žebírka. Po asi půl hodině marného zápolení s grilem a ohněm musíme s Jirkou Yardu, tohoto guru a autora nauky „jak přežít v poušti“ , naučit,  jak se zapaluje gril. Oheň posléze hoří a žebra se grilují. Konzumujeme všichni bez  ohledu na naše žaludeční  a střevní problémy.  Yarda nás pak seznamuje s programem na dalších asi 6 dní. Moc se netěším, začíná mnou „oblíbená“ vysokohorská turistika. Standa, Martin, Honza i Jirka jsou nadšeni.  Bert jen suše poznamenává, že v Cuscu chčije a chčije. Smějeme se, netušíc, že situace je ještě daleko horší.


 


20.2. 2011 – Colca Canyon, 2. nejhlubší kaňon na světě


Vstáváme v 5 ráno. Odjíždíme novou H1 (Hyundai pro 8 – 9 osob),  řidič se jmenuje Ken. Při přejezdu horským sedlem směrem na Colca Canyon se probouzím, je zima a Ken má problém s topením.Všude je bílo. Co to kurňa je? Zastavujeme a Yarda nás nutí vystupovat.


„Ty vole jezdím sem už osm let, ale sníh jsem tady ještě neviděl.“ Ken je jako u vytržení bere sníh do dlaní a ochutnává. Kolem nás svítá, všude je  sníh a plameňáci. Občas vidíme překvapenou lamu. Tahle romantická podívaná mě moc nebaví. Uvědomuju si, že nás česká sjezd po horské klikaté silnici, sice asfaltované, ale namrzlé. Na náš dotaz, zda auto má zimní gumy, se Yarda jenom směje. Ken to praská stovkou a netuší, že existuje něco jako smyk na zledovatělé silnici. Snažím se usnout. Auto jako zázrakem pořád „drží stopu“. Nevím jak ostatní, ale taky na nich vidím, jak se v nich mísí pocity z krásného výhledu do úchvatné zasněžené krajiny, prozářené ranním sluncem, s pocitem Kenovo „Bezstarostné jízdy“. Naštěstí rychle klesáme  z cca 5 000 m n.m do asi 3 800, kde už je silnice pouze mokrá. Konečně usínáme.


Probouzíme se při kodrcavé jízdě po jakési polní cestě. Jedeme na Cruz del Condor  uprostřed Colca Canyonu. Cestou míjíme místní horské indiány a vesnice.  Yarda měl pravdu. Tihle vypadají jinak než ti u Amazonky.


„Ty amazonští indiáni se mejou, horští ne!“ informuje nás Yarda. Obyvatelé jsou malí a vesměs v krojích, smějou se na nás a ukazují zkažené zuby. Trochu mi připomínají  Mexičany. Ale to už jsme na místě. Krásný výhled, pod námi více jak 1 200 m hluboký kaňon , dole teče dravá řeka Rio Colca. Asi v deset hodin vylítávají první kondoři, rozpětí křídel kolem 3 metrů. Všichni fotíme a filmujeme.  Nádherné místo.


Po hodině se pomalu chystáme na cestu zpátky. Často zastavujeme a fotíme terasovitá políčka na stěnách spadajících do údolí. Místní na nich pěstují vojtěšku, kukuřici, pasou se zde lamy a ovce. Standa poznamenává, že zde zažil zatím nejkrásnější den v Peru.


Po další hodině přijíždíme do horského městečka Chivay, jež  bylo založeno v 16.století dobyvačným Španělem Toledem. Ubytováváme se a rychle vyrážíme na další štaci. Parkujeme ve vesnici Yangue a vyrážíme  na trek  k předínské vesnici Uyu Uyu.  Ve výšce kolem 3 800 m žádná sranda, stoupáme pořád výš a zadýchaní jdeme  pomalu. Cestou si z nás Yarda trochu  utahuje, když nám dává vybrat mezi brodem v rozbouřené špinavé a studené řece  nebo přeručkováním asi 30 metrů široké řeky po laně. S Bertem pravíme, že na to s….  a chceme jít zpátky. Bert kvůli kyčli, já kvůli představě, že se budu brodit ve špinavě studené vodě. Yarda nás nakonec ukecá s tím, že se to nějak vyřeší. Za chvíli jsme u krásného kovového mostu a v klidu přecházíme na druhou stranu řeky.


Po návratu  do Chivay začíná pršet. Jedem do termálních lázní - Baňos Termáles ve vesnici La Calera. Voda je horká víc jak 35 stupňů Celsia, ale vzduch je studený. Každou chvíli si namáčíme hlavu, aby nám bylo teplo. Já jdu na první masáž v Peru. Masíruje mě hubená indiánka s velkýma prsama s gumáky na nohou   v jakési dřevěné budce. Naštěstí tam má teplomet, tak nemrznu. Hodinová masáž nic moc, už se těším do vody.


Zjišťuji, že někteří účastníci zájezdu si tento příjemný zážitek  umocnili peruánským rumem a červeným vínem. Na hlavu se nám snášel trvalý déšť a pohled na okolní hory nás  ještě více uklidňoval.


Vracíme se kolem 19.00 a vzápětí jdeme na jídlo. Už poměrně trvale prší.


„A v Cuzcu taky chčije, já to říkal,“ poznamenává Bert. Jedem autem asi 300 m a vcházíme do jakéhosi sálu s kapacitou asi 100 osob. Hospoda je  evidentně dělaná pro turisty. Uvnitř je zima a místy prší děravou střechou. Vyprovokujeme  personál, aby se snažil zapálit oheň v krbu, ale po asi 50 marných pokusech to všichni vzdávají. Čekáme na jídlo, pijeme čaj z koky a rum. Přichází místní kapela, aby pouze nám a pro nás zahrála.


Pak přichází mladá dvojice oděná v kroji a ukazuje nám, jak se tančí domorodný  „zemědělský tanec“. Součástí tance je jakási scénka, kdy on přijde domů a „chce“. Ona naopak „nechce“, a tak on vezme jakýsi bičík a ztluče ji. Pak si náhle ona lehá a „chce“. Pak už asi „chtějí“ oba, ale to už tanec bohužel končí.


Pár nás vybízí, aby si to šel někdo zkusit. Nakonec se  „obětuje“ Standa a hopsá v rytmu peruánské hudby. Dle předpokladu platíme tanečníkům i  muzikantům , musíme si koupit minimálně jedno CD a ještě zaplatit dost hnusnou a předraženou večeři. Rádi se balíme a ve 21.00 jdeme spát. Pořád prší, v místnosti je vlhko a  zima. Navlékáme na sebe, co máme, já spím i v botech.


 


21.2. 2011 – Odjezd do Puna


Snídaně v 7.15 a kluci jdou na další trek. Konečně svítí sluníčko. Jde se  na prohlídku předinckých  pohřebních  veží Chullpas, kluci navštíví předínské  obětní koloseum , kde se obětovaly bohům dvanáctileté panny.  Součástí místa jsou také  incké  sluneční hodiny a v oválném údolíčku obklopeném terasovitými políčky je prý také výborná akustika.


Odpoledne odjíždíme  do  města Puno, jež leží na břehu nejvýše položeného splavného jezera -  Titicaca výška 3 820 m n.m.


Cestou si kluci odskočí na malý výšlap do výšky  5 006 m n.m , na tzv.  Lysou horu, postaví malé mohylky z kamenů a za půl hodiny jsou zpátky. Už zase začíná pršet. Řidič Ken brblá, že musíme pospíchat neb má být velká bouřka a on se bojí. Cestou fotíme plameňáky. Počasí se naštěstí umoudřilo a svítí slunce. Když přijíždíme k jezeru Lagunillas, které leží asi na půl cesty do Puna,  není po dešti ani památka. Fotíme lamy a kocháme se pohledem na krásnou vodní plochu.


Při příjezdu do Puna se ubytováváme v hotelu Evropa a Yarda jde kupovat lístky na Macchu Picchu.  S Bertem relaxujeme, když náhle k nám vstupuje do pokoje Standa s lahví vína. Má zesinalý obličej a v první chvíli si myslím, že mu někdo umřel.


„Chlapi, je to v prdeli. Macchu Picchu je zavřená, je tam povodeň a lístky se neprodávají.“   Bert jen prohodí, že to říkal, a dál se snaží komusi odeslat mms zprávu.


Chvíli komentujeme daný stav věci, Standu uklidňuji, že Peru není M.P., ale moc ho to, zdá se, neuspokojuje.  Za pár minut už máme sraz před hotelem, probíráme vzniklou situaci a jdeme se projít i přes mé protesty k jezeru Titicaca. Proč tam jdeme, mi není jasné, neb zítra tam jdeme znova, navíc už mám hlad a žízeň. Po krátkém pobytu u břehu jezera se zase vracíme. Na náměstí kupují kluci u místních trhovkyň  svetry  a čepice  z vlny alpaky. Na léto to tady rozhodně nevypadá a tušíme, že zima může být trvalá. Už je tma, a tak jdeme na večeři do „stylové“  hospůdky. Hoří krb a je tam teplo, venku začíná opět pomalu pršet.


„ A v Cuzcu chčije a chčije,“ procedí Bert mezi zuby .


Znaveni přesunem, výstupy a nadmořskou výškou 3 800 m n.m. jdeme  kolem 21.30 hod. spát.


 


22.2. 2011 – jezero Titicaca


Snídaně v 9 hodin. Neprší, ale je pod mrakem. Yarda nám oznamuje, že v Arequipě bylo v noci malé zemětřesení, ale barák mu drží.  Rikšou – „šlapacím taxíkem“  pro dva, jedeme k jezeru. Je to sranda, legrace si člověk užije hlavně na křižovatkách, kde vás těsně míjí auta včetně nákladních .


Titicaca je svými  8 280 m2 asi 170x větší než Lipno. Dvě třetiny náleží Peru a jedna třetina Bolívii. Nejhlubší  místo měří 280 m. U jezera Titicaca  se setkávají dva největší kulturní indiánské okruhy Peru a Bolívie. Kečuánský a Anymarský. V jazyce Kečuů znamená Titicaca „šedá skála“,  v řeči Anymarů  pak „Skála pumy“ .


Najímáme si motorovou loď. Cílem jsou ostrovy Los Uros, tedy plovoucí rákosové ostrovy. Lodí jedem asi 40 minut a vystupujeme na jednom z ostrůvků. Dostáváme školení, kupujeme suvenýr,  fotíme a někdo si nechává dát do pasu razítko. Los Uros mají totiž svoji celnici a tváří se jako samostatný stát. Setkáváme se s jejich prezidentem a pijeme pivo a rum, jak jinak.


Kolem poledne se vracíme a jdeme na oběd, pak  na krátký výstup. Je to ale náročný výšlap v té nadmořské výšce kolem 4 000 m n.m . Na kopci nad městem je nejen hezký výhled na celé okolí včetně jezera, ale také socha Velkého Inky.  Děláme pár fotek do alba našeho občanského sdružení Balido, které celou tuhle cestu zaštiťuje, a vracíme se zpátky. Při nákupu potravin a pití v samošce dochází mezi námi k malé roztržce. Snažíme se, hlavně Jirka, vysvětlit Standovi princip společného banku. Každý si mele svoje a nevěřím, že je Standa našimi argumenty uspokojen. Standa si do deníčku napsal:


„Kluci mě napadli, že nejsem ve společném banku a že jsem vychcaný. Jirka si myslel , že se vše dělí 6, což není pravda. Snažil jsem se to vysvětlit našemu bankéři Martinovi. Platím každou svoji útratu! Jen 3 společné nákupy v supermarketu a v mlékárně se dělily 6. Kdybych vstoupil do banku, tak bych na tom byl lépe, neboť 3 lidé nejí (průjem).“


Při konzumaci nakoupeného sýra a červeného vína Tacama čekáme na lůžkový bus směr Cuzco. Tam prý pořád prší a cestou jsou závaly. Bert se jen ušklíbne: “já to říkal“.  Začínám mít divnou předtuchu. Nastupujeme do krásného nového lůžkového  autobusu. Takové u nás nejezdí. Poloha ležmo prý není pro občany EU bezpečná.


 


23.2. 2011 – cesta,  Cuzco a Ollantaytambo


V mírném neklidu lehce usínám. Probudí mě obrovská rána, autobus prudce brzdí a létá ze strany na stranu.  Jedem po klikaté horské silnici ve výšce kolem 4 350 metrů n.m., venku prší a mně je ve vteřině jasný, že jestli se TO nezastaví  -  letíme. Celé to trvá  nekonečných 10 sekund . Autobus zastavuje, všude je tma, kluci kromě Standy klidně spí. Stojíme asi hodinu, pak kousek popojedeme a zase stojíme. Pak už autobus pokračuje dál. Rychlost se ale výrazně sníží. Nad ránem přijíždíme na nádraží do Cuzca. Prší. Autobusu chybí celá přední maska včetně všech originálních světel. Na jakémsi rámu jsou tam drátem připevněna náhradí světla. Vystupujeme  a rozespalí čekáme na taxi. Přichází Yarda a oznamuje nám, že mu právě volala manželka. Na silnici  byl zával a my jsme asi byli poslední, kdo projeli (se štěstím). Autobus za námi se ale bohužel  zřítil po nárazu do závalu a je tam 22 mrtvých. Celá trasa z Puna do Cuzca je ucpaná a všechno stojí.


Raději jedeme do hotelu a těšíme se na snídani. Pořád prší a my netušíme, co budeme v tomto počasí dělat. Jdeme si ještě na chvilku lehnout. Kolem 11. hodIny je rozhodnuto. Déšť přestal a my zkusíme dojet do Svatého údolí, vstupní to bránY na M.P. Jedeme zase do hor a stoupáme asi  hodinu a pak zase klesáme. Řidič nám oznamuje, že máme štěstí, řeka je v korytu a silnice ve Svatém údolí není zatopená.  Náš cíl je pevnost Ollantaytambo, kam po asi hodině jízdy dorazíme. 


Vesnice a velká incká pevnost  byla vybudována velmi strategicky na skalním ostrohu, který ční jak nad údolím Urubamba, tak nad sousední dolinou Patachancha. Kvalita opracovaných kamenných kvádrů, až 60 tun těžkých, ze kterých je pevnost postavena,  je fantastická.  Pevnost připomíná M.P. a Yarda nás ubezpečuje, že je ještě krásnější a hlavně bez lidí. Pravda je, že jsme tady skoro sami. Vše si můžeme v klidu projít a osahat. Posloucháme Yardovo vyprávění o stavbě tohoto komplexu i o boji  povstaleckého Manco  Incy, který tuto pevnost několikrát využil jako baštu boje proti  Španělům.  Chodíme po úzkých pěšinkách a obdivujeme Berta, že to zvládá. Má totiž ve výškách závratě. Vše důkladně prolézáváme a fotíme. Nakonec sestupujeme dolů a jdeme se najíst. Odjíždíme a máme radost, že jsme viděli nádherné mystické místo a že nám i přes tu bídu přeje počasí.


Vracíme se do Cuzca a jdeme  na prohlídku města , kostelu San Paulo a nakonec do jakéhosi místního KFC. Kuřata a porce hranolek jsou ale obrovské. Vracíme se do hotelu a vypadá to, že i dnes půjdeme brzo do postele. Jirku bolí koleno, Honza je „štastně ženatej“, Bert je unaven, já váhám, ale nakonec  mě taky únava přemůže, Martin má střevní potíže, ostatně jako všichni, to už je setrvalý stav.


 Standa do svého deníku napíše: „Pak jsem chtěl jít na pivo a diskotéku do města, ale nikomu se nechtělo. Chlapci jsou asi unaveni životem. U Foxe mě to zvlášť překvapuje.“


 


24.2. 2011 – Cuzco


Po snídani je plánován trek  kolem města. Prší. Kluci jdou beze mne na příjemnou asi 15 km procházku k východní části  Sacsayhuaman, míjí Cristo Blanco, navštíví předínské  templo de la Luna a jdou zpět do centra města starou inckou Královskou cestou


Já zatím čtu na pokoji Reflex. Asi za hodinu přestává pršet a vyrážím do města. Jdu na náměstí  a kochám se pohledem na koloniální styl Cuzca. Město má asi 350 000 obyvatel. Za vlády  Inků se mu říkalo „Pupek světa“ . Půdorys města má údajně znázorňovat  obrys ležící pumy. Yarda tvrdí, že to je báchorka, nevíme,  kde je pravda, z výšky město nespatříme.


Dobyvatel Pizarro založil španělské Cuzco v roce 1533, ale kvůli povstání vedenému Nanco Incou v roce 1536 hrozilo, že španělskému dobývání Peru bude konec. V centru města se vedly tvrdé boje. Když pak byl v roce 1572 na náměstí Plaza de Armas popraven  legitimní následník trůnu incké dynastie Túpak Amaru I., byla takto definitivně  říše Inků dobyta a nastává její zánik.


V současné době je Cuzco podle průvodce stále   místem, které láká  turisty se zájmem o kulturu ( vyráží se odsud především na M.P.), dobrodruhy a milovníky vysokohorské turistiky a ty, co se snaží najít určitou esoterickou atmosféru v této oblasti,  místa nabitá jakýmsi „kosmickým zářením“.


Seděl jsem na náměstí před kostelem San  Blas a snažil se při čekání na kluky dobít onu energii.  Po pravdě řečeno, jsem se díky nadmořské výšce cítil spíše vyšťavený,  ale dobře jsem se bavil  pozorováním kolemjdoucích,  jak místních indiánů, tak turistů. Zvlášť dobrá byla scénka, kdy z chrámu  La Compaňía vycházela skupinka amerických turistek ve věku kolem 60 let obklopená asi pěti prodavačkami suvenýrů. Ty vycítily svoji příležitost, odhadly správně svou budoucí oběť a vrhly se na nebohé turistky, které prchaly do přistaveného autobusu klusem.  Až na jednu. Ta se nejprve  zastavila a anglicky šveholila, že nic, ale opravdu nic nechce. Indiánky jí pochopitelně nerozuměly ani slovo a strkaly jí pod bradu různé cetky.  Ženě pomalu tvrdnul klasický US úsměv na rtech a v jednu chvíli už jen šeptala „help me, help me“. Zvednul jsem se a důrazně indiánky česky okřiknul: „Hej, kurva  jděte do prdele!“  Prodavačky se na mě podívaly a zkoumaly, kdo to je a co chce.  Tuto chvilku využila americká turistka k úprku do autobusu. Indiánky něco chvíli breptaly a pak zmizely na druhou stranu náměstí.


Ale to už přichází kluci, Jirka dost silně kulhá a Honza mu ordinuje další brufeny. Nakupujeme nějaké dárky a  dokončujeme prohlídku města.V skoro „evropské“ restauraci objednáváme steaky a pizzu ,  2 lahve červeného  a jdeme balit. Večer jedeme opět nočním busem do Arequipy. Vysokohorská anabáze naší cesty končí.


 


25.2. 2011 – Arequipa


Ráno v 6.00 jsme opět   „u Yardy“.  <

16.06.2011 14:33:56 | Autor: llf



Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář

<< úvod

© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se